Kolik států má Evropská unie a jak se liší jejich role

Kolik zemí tvoří dnes Evropskou unii

Evropskou unii dnes tvoří 27 členských států, a toto číslo platí od roku 2020, kdy z unie po dlouhých vyjednáváních definitivně vystoupila Velká Británie. Brexit tehdy znamenal historicky první případ, kdy nějaká země ze společenství dobrovolně odešla, a od té doby se počet členů nezměnil, i když se o rozšíření unie neustále diskutuje a některé kandidátské státy stojí takříkajíc přede dveřmi.

Mezi zakládající členy patří Francie, Německo, Itálie a státy Beneluxu, tedy Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Tyto země podepsaly už v padesátých letech minulého století Římské smlouvy a položily tak základ dnešní Evropské unie, byť tehdy šlo jen o hospodářské společenství s mnohem skromnějšími ambicemi, než jaké má unie dnes. Postupem let se k původní šestici přidávaly další a další státy, přičemž každé rozšíření mělo svůj vlastní politický i historický kontext.

Velká vlna rozšíření přišla v roce 2004, kdy do unie vstoupilo hned deset zemí najednou, mezi nimi i Česká republika, dále Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Kypr a Malta. Toto rozšíření bylo považováno za symbolické završení rozdělení Evropy po studené válce a umožnilo zemím bývalého východního bloku plně se začlenit do západních politických a ekonomických struktur. O tři roky později, v roce 2007, se přidalo Bulharsko a Rumunsko, a poslední stát, který do unie vstoupil, bylo v roce 2013 Chorvatsko.

Dnešní podobu Evropské unie tak tvoří dohromady 27 zemí, které se rozkládají od Portugalska na západě až po Kypr na východě, od Švédska a Finska na severu až po Maltu a Řecko na jihu. Jde o státy s velmi odlišnou historií, kulturou i ekonomickou silou, což se ostatně odráží i v tom, jak se jednotlivé země podílejí na rozhodování v rámci unijních institucí. Mezi členské státy patří kromě již zmíněných také Rakousko, Dánsko, Finsko, Irsko, Portugalsko, Řecko, Španělsko, Švédsko a řada dalších.

Je důležité rozlišovat mezi pojmem Evropská unie a Evropa jako geografickým celkem, protože ne všechny evropské státy jsou členy unie. Příkladem jsou Švýcarsko, Norsko nebo Spojené království, které sice v Evropě leží, ale do unijních struktur nepatří, ať už z vlastního rozhodnutí, nebo jako v případě Británie kvůli vystoupení. Naopak některé země, jako je Turecko, Srbsko nebo Černá Hora, o členství dlouhodobě usilují a nacházejí se v různých fázích přístupového procesu, který bývá zpravidla velmi zdlouhavý a komplikovaný.

Počet 27 členských zemí tak představuje aktuální a stabilní stav, který ovšem není nutně definitivní – rozšiřování unie je totiž proces, který pokračuje i nadále, byť mnohem pomalejším tempem než v minulosti.

Historie vzniku Evropské unie

Kořeny evropské integrace sahají do období bezprostředně po druhé světové válce, kdy se evropský kontinent nacházel v troskách a politici i intelektuálové hledali způsob, jak zabránit opakování podobné katastrofy. Válka si vyžádala miliony obětí a zanechala za sebou zničenou infrastrukturu, rozvrácené hospodářství a hluboce narušenou důvěru mezi národy, které proti sobě dlouhá léta bojovaly. Zejména vztah mezi Francií a Německem byl po staletí poznamenán konflikty, a právě proto se stal klíčovým bodem, na kterém se mělo postavit nové uspořádání Evropy.

Zásadním impulzem se stal Schumanův plán z roku 1950, pojmenovaný podle tehdejšího francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana. Ten navrhl sloučit francouzskou a německou produkci uhlí a oceli pod společný dohled, čímž by se prakticky znemožnilo, aby jedna ze zemí tajně zbrojila proti druhé. Tento návrh se stal základem pro vznik Evropského společenství uhlí a oceli, které bylo založeno v roce 1951 na základě Pařížské smlouvy. Zakládajícími členy se staly Francie, západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko – tedy šestice zemí, která později položila základ celé evropské integrace.

Úspěch tohoto uskupení vedl k dalšímu prohlubování spolupráce. V roce 1957 byly podepsány Římské smlouvy, jimiž vzniklo Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii. Cílem bylo vytvořit společný trh, na kterém by mohlo volně proudit zboží, služby, kapitál i pracovní síla mezi členskými státy. Tento krok znamenal výrazný posun od pouhé odvětvové spolupráce k širší ekonomické integraci.

Postupem let se organizace rozrůstala jak co do počtu členů, tak co do rozsahu pravomocí. V sedmdesátých letech se k původní šestici připojily Velká Británie, Irsko a Dánsko, v osmdesátých letech pak Řecko, Španělsko a Portugalsko, čímž se demokratické směřování rozšířilo i na jih Evropy, který se teprve nedávno vymanil z autoritářských režimů.

Historickým mezníkem se stal rok 1993, kdy vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva a formálně vznikla Evropská unie tak, jak ji známe dnes. Tato smlouva nejen sjednotila dosavadní společenství pod jednu instituční střechu, ale také položila základy pro společnou měnu, zahraniční politiku a užší spolupráci v oblasti vnitřních věcí a justice.

Po pádu železné opony se otevřela cesta pro rozšíření unie o země střední a východní Evropy. V roce 2004 došlo k dosud největšímu rozšíření, kdy do unie vstoupilo deset nových členů, mezi nimi i Česká republika. Následovala další rozšíření v letech 2007 a 2013, čímž se počet členských států postupně zvyšoval a evropský projekt se stal skutečně kontinentálním fenoménem, který dodnes ovlivňuje politický, hospodářský i společenský vývoj celého regionu.

Zakládající státy a jejich role

Šest zakládajících států stálo u zrodu evropské integrace, která se postupně rozrostla do dnešní Evropské unie. Byla to Francie, Německo (tehdy Spolková republika Německo), Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Tyto země podepsaly v roce 1951 Pařížskou smlouvu, jíž bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli, a o šest let později pak Římské smlouvy, kterými vzniklo Evropské hospodářské společenství a Euratom. Právě těchto šest států položilo základ celého evropského integračního projektu, jehož smyslem bylo především zabránit dalším ozbrojeným konfliktům na kontinentu prostřednictvím hospodářské provázanosti.

Role Francie a Německa byla naprosto klíčová, protože jejich historické soupeření bylo hlavní příčinou obou světových válek. Myšlenka propojit francouzský a německý průmysl uhlí a oceli tak, aby válka mezi nimi byla prakticky nemožná, vzešla z tzv. Schumanovy deklarace, kterou v roce 1950 představil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Tento krok se stal symbolickým počátkem evropské integrace a Schuman je dodnes považován za jednoho z otců zakládající myšlenky sjednocené Evropy.

Itálie se k projektu připojila jako třetí velká evropská mocnost a přinesla důležitou jižní dimenzi celého uskupení. Benelux, tedy Belgie, Nizozemsko a Lucembursko, měl již před vznikem Evropského společenství uhlí a oceli zkušenosti s vlastní hospodářskou spoluprací, což usnadnilo vyjednávání a nastavení společných pravidel na širší evropské úrovni. Tyto tři menší státy navíc často fungovaly jako jazýček na vahách mezi francouzskými a německými zájmy a přispívaly k hledání kompromisů.

Zakládající státy si po celou dobu existence evropské integrace udržely významné postavení, ačkoliv se Evropská unie postupně rozšířila na současných dvacet sedm členských zemí. Francie a Německo jsou dodnes vnímány jako hybatelé evropské politiky, jejich vzájemná dohoda bývá často předpokladem k tomu, aby se na unijní úrovni prosadily zásadní reformy či strategická rozhodnutí. Německo se navíc stalo největší ekonomikou Evropské unie, zatímco Francie hraje klíčovou roli v otázkách bezpečnostní a zahraniční politiky.

Odkaz zakládajících států je patrný i v institucionálním uspořádání Evropské unie. Lucemburk, přestože jde o nejmenší z šestice zakládajících zemí, hostí důležité instituce, jako je Soudní dvůr Evropské unie. Podobně Brusel, hlavní město Belgie, se stal symbolickým centrem evropské politiky, kde sídlí Evropská komise a konají se zasedání Rady Evropské unie. Odkaz šesti zakládajících států tak není pouze historickou záležitostí, ale i dnes se prakticky promítá do fungování celé Evropské unie a do rozložení moci mezi jejími členy.

Poslední vlny rozšíření Unie

Po velkém rozšíření v roce 2004, kdy Evropská unie přijala hned deset nových členů, pokračoval proces rozšiřování ještě několika dalšími etapami, které dotvořily podobu dnešního bloku. V roce 2007 se členy staly Bulharsko a Rumunsko, země, které musely projít dlouhým obdobím příprav zaměřených především na reformu justice a boj proti korupci. I po vstupu do Unie byly tyto dva státy ještě řadu let sledovány prostřednictvím zvláštního monitorovacího mechanismu, který měl zajistit, že se budou přibližovat evropským standardům právního státu. Teprve v posledních letech se podařilo tento dohled ukončit a obě země se plně zapojily i do schengenského prostoru, což bylo vnímáno jako symbolické završení jejich dlouhé cesty k plné integraci.

Poslední zemí, která k Unii přistoupila, se v roce 2013 stalo Chorvatsko. Jeho členství bylo výsledkem procesu, který začal už na konci devadesátých let a byl úzce spjat s vyrovnáváním se s dědictvím válečného konfliktu na Balkáně z devadesátých let minulého století. Chorvatsko muselo prokázat schopnost spolupracovat s mezinárodním trestním tribunálem, provést rozsáhlé reformy soudnictví a přizpůsobit svou ekonomiku jednotnému trhu. Vstup Chorvatska byl dlouho jediným rozšířením po roce 2007 a Unie se poté na více než deset let soustředila spíše na vnitřní konsolidaci než na přijímání nových členů.

Tato pauza byla ovlivněna i takzvanou únavou z rozšiřování, tedy opatrností členských států vůči dalšímu přijímání nových zemí poté, co se ukázalo, jak náročné je sladit ekonomicky i institucionálně odlišné státy do jednoho celku. Zároveň Unie procházela vlastními krizemi, ať už to byla eurokrize, migrační vlna nebo brexit, což odsunulo téma rozšiřování na vedlejší kolej. Přesto zůstávala perspektiva členství otevřená pro státy západního Balkánu, jako je Srbsko, Černá Hora, Severní Makedonie, Albánie, Bosna a Hercegovina i Kosovo, byť jednání s těmito zeměmi postupovala jen velmi pomalu a byla provázena řadou podmínek týkajících se právního státu, svobody médií či hospodářských reforem.

Zásadní zlom nastal po ruské invazi na Ukrajinu, kdy Unie překvapivě rychle udělila kandidátský status Ukrajině a Moldavsku, a později i Gruzii. Tento krok byl vnímán jako výrazně politické gesto, které mělo ukázat jednotu Evropy tváří v tvář ruské agresi, i když samotný proces přístupových jednání zůstává dlouhý a technicky náročný. V současnosti se tak Unie nachází v situaci, kdy má sice po Chorvatsku více než deset let bez nového člena, zároveň však eviduje nejvyšší počet kandidátských a potenciálních kandidátských zemí ve své historii, což činí otázku dalšího rozšiřování jedním z nejdůležitějších strategických témat pro její budoucí vývoj.

Kandidátské země čekající na vstup

Proces rozšiřování Evropské unie zdaleka neskončil a v současnosti čeká na vstup do unijní rodiny hned několik zemí, které se nacházejí v různých fázích přístupových jednání. Mezi nejvýraznější kandidáty patří Ukrajina, jejíž kandidátský status byl schválen v roce 2022 v reakci na ruskou agresi a jejíž evropská cesta se stala symbolem odporu proti Moskvě. Přestože válka na ukrajinském území proces komplikuje, Brusel opakovaně deklaruje politickou vůli Ukrajinu do unie přijmout, byť reálné datum vstupu zůstává v nedohlednu a bude záviset na stabilizaci bezpečnostní situace i na hloubce vnitřních reforem, zejména v oblasti soudnictví a boje proti korupci.

Podobně na tom je Moldavsko, které společně s Ukrajinou získalo kandidátský status a s nímž unie rovněž zahájila formální přístupová jednání. Moldavská vláda prosazuje proevropský kurz navzdory silným proruským náladám uvnitř země a pokouší se prokázat schopnost naplnit unijní kritéria, zejména pokud jde o nezávislost justice a nezávislost médií.

Dlouhodobě čekajícím regionem je západní Balkán, kde se o členství uchází Srbsko, Černá Hora, Severní Makedonie, Albánie a Bosna a Hercegovina. Černá Hora je mezi těmito zeměmi považována za nejpokročilejší kandidátku a v posledních letech uzavřela většinu vyjednávacích kapitol, přičemž její politici opakovaně hovoří o ambici vstoupit do unie v dohledné budoucnosti. Srbsko naráží na požadavek normalizace vztahů s Kosovem, což zůstává jednou z klíčových podmínek pro pokrok v jednáních, zatímco vnitropoliticky se země potýká i s otázkami nezávislosti soudnictví a svobody tisku. Severní Makedonie musela v minulosti překonat spor o název státu s Řeckem a poté čelila blokádě ze strany Bulharska kvůli historickým a jazykovým otázkám, což jednání dlouhodobě zpomalovalo. Albánie postupuje v reformách souběžně se Severní Makedonií a snaží se prokázat pokrok zejména v oblasti právního státu a organizovaného zločinu. Bosna a Hercegovina získala kandidátský status teprve nedávno a čeká ji ještě dlouhá cesta, protože země se potýká s komplikovaným ústavním uspořádáním a etnickými rozpory, které ztěžují přijímání potřebných reforem.

Samostatnou kapitolou je Kosovo, které podalo přihlášku později a jehož cesta k členství je komplikována tím, že jej pět členských států unie neuznává jako samostatný stát.

Kromě zemí evropského kontinentu se o přiblížení k unijním strukturám dlouhodobě zajímá i Turecko, jehož přístupová jednání jsou však již řadu let fakticky zmrazená kvůli obavám z demokratického vývoje v zemi a nedodržování lidských práv.

Celý proces rozšiřování zůstává i nadále politicky citlivým tématem, protože kromě splnění technických kritérií vyžaduje také jednomyslný souhlas všech stávajících členských států, což v praxi znamená, že i jediná země může postup kandidáta zablokovat na neurčito.

Kritéria pro přijetí nového státu

Aby se z kandidátské země stal plnohodnotný člen Evropské unie, musí splnit soubor podmínek, které se souhrnně označují jako kodaňská kritéria. Byla formulována v roce 1993 na zasedání Evropské rady v Kodani a dodnes tvoří základní rámec, podle kterého se posuzuje připravenost každého uchazeče o vstup do unie. Nejde přitom o jednorázový test, ale o dlouhodobý proces, který může trvat i více než deset let a v jehož průběhu musí kandidátská země prokázat, že je schopna fungovat jako stabilní součást evropského politického a hospodářského prostoru.

Prvním pilířem je politické kritérium. Země musí mít stabilní instituce zaručující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a ochranu menšin. To v praxi znamená funkční parlamentní systém, nezávislé soudnictví, svobodná média a absenci systémové korupce, která by mohla ohrozit důvěryhodnost veřejné správy. Evropská komise při hodnocení kandidátů opakovaně zdůrazňuje, že bez skutečně nezávislého soudnictví a účinného boje proti korupci nemá smysl posouvat se k dalším fázím jednání, ať už jsou hospodářské ukazatele země sebelepší.

Druhým pilířem je ekonomické kritérium. Kandidátský stát musí mít funkční tržní hospodářství a zároveň musí být schopen obstát v konkurenčním tlaku a tržních silách uvnitř unie. To znamená nejen liberalizovaný trh, ale i makroekonomickou stabilitu, funkční bankovní sektor a schopnost domácích firem konkurovat produktům a službám z ostatních členských zemí bez nutnosti umělé ochrany.

Třetím, často podceňovaným kritériem je schopnost převzít závazky vyplývající z členství, tedy takzvané acquis communautaire – celý soubor evropské legislativy, který zahrnuje desítky kapitol od zemědělství přes životní prostředí až po justici a vnitřní věci. Kandidátská země musí prokázat, že je schopna tato pravidla nejen formálně přijmout do svého právního řádu, ale skutečně je i vymáhat a uplatňovat v praxi, což bývá u řady zemí právě ten nejnáročnější a nejdelší úsek celého procesu.

Kromě těchto tří základních kritérií hraje roli i takzvaná administrativní kapacita státu – tedy zda má kandidátská země dostatečně silné a odborně zdatné instituce, které dokážou evropské právo efektivně implementovat. Nezanedbatelným faktorem je také schopnost samotné Evropské unie nového člena přijmout, aniž by to ohrozilo fungování jejích vlastních institucí a rozpočtu.

Celý proces sjednávání podmínek vstupu probíhá formou přístupových jednání rozdělených do jednotlivých kapitol, které musí být postupně otevřeny a uzavřeny. Tempo jednání se u jednotlivých zemí výrazně liší a záleží na politické vůli, tempu reforem i na aktuální situaci uvnitř samotné unie. Právě proto se dnes hovoří o rozšiřování jako o dlouhodobém a nepředvídatelném procesu, kde technická příprava jde ruku v ruce s politickým rozhodováním členských států.

Nejlidnatější a nejmenší členské státy

Evropská unie tvoří společenství sedmadvaceti států, jejichž velikost a počet obyvatel se liší naprosto zásadním způsobem. Zatímco na jedné straně stojí lidnaté státy s desítkami milionů obyvatel a rozsáhlým územím, na straně druhé nalezneme drobné členské země, kde žije sotva několik set tisíc lidí. Tato rozmanitost je jedním z charakteristických rysů celého uskupení a odráží se i v tom, jakou váhu jednotlivé státy mají při rozhodování na unijní úrovni, například v Radě EU nebo při přidělování počtu europoslanců.

Německo dlouhodobě zůstává nejlidnatějším členským státem Evropské unie. Žije zde přibližně 83 milionů obyvatel, což z něj činí nejen demografického giganta v rámci Unie, ale i jednu z nejvýznamnějších ekonomik celého kontinentu. Německý vliv na unijní politiku je díky velikosti populace i hospodářské síle nepřehlédnutelný, a to platí jak pro oblast rozpočtu, tak pro klíčová rozhodnutí týkající se směřování celého bloku.

Druhé místo v žebříčku nejlidnatějších zemí patří Francii, kde žije zhruba 68 milionů lidí. Francie je tradičně vnímána jako jeden z pilířů evropské integrace a spolu s Německem tvoří jakousi pomyslnou osu, kolem které se odehrává velká část unijní politiky. Následuje Itálie s necelými 59 miliony obyvatel a poté Španělsko, jehož populace se pohybuje okolo 48 milionů. Tyto čtyři státy patří dlouhodobě mezi nejvlivnější hráče uvnitř Unie, což souvisí právě s jejich demografickou a ekonomickou velikostí.

Na opačném konci spektra stojí státy, jejichž počet obyvatel je ve srovnání s výše zmíněnými zeměmi téměř zanedbatelný. Nejmenším členským státem Evropské unie je Malta, kde žije necelých půl milionu obyvatel. Přesto má Malta v unijních institucích své pevné místo, disponuje vlastními europoslanci i hlasem v Radě EU, byť s omezenou vahou danou počtem obyvatel. Podobně malým státem je i Lucembursko, které se svými necelými sedmi sty tisíci obyvateli patří mezi nejmenší, ale zároveň ekonomicky nejsilnější země Unie v přepočtu na hlavu.

Mezi menší státy se řadí také Kypr, jehož populace se pohybuje kolem 900 tisíc obyvatel, a pobaltské země jako Estonsko, kde žije necelý 1,4 milionu lidí. Tato rozmanitost velikosti jednotlivých členských států ukazuje, že Evropská unie není jednolitým celkem, ale spíše mozaikou zemí s odlišnou historií, kulturou i politickou vahou. Právě proto unijní systém rozhodování počítá s mechanismy, které mají zajistit, aby i menší státy měly možnost ovlivňovat směřování celého společenství, a nedocházelo tak k automatické dominanci největších členů pouze na základě počtu obyvatel.

Státy používající euro jako měnu

Euro dnes používá naprostá většina zemí Evropské unie, i když ne všechny. Aktuálně je součástí eurozóny dvacet členských států, zatímco zbylé země EU mají stále svou vlastní národní měnu, byť některé z nich se k euru časem přiblíží nebo o to alespoň formálně usilují. Mezi státy, které euro přijaly jako svou oficiální měnu, patří Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Belgie, Nizozemsko, Rakousko, Finsko, Irsko, Řecko, Lucembursko, Slovinsko, Kypr, Malta, Slovensko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a Chorvatsko, které se k eurozóně připojilo jako jedno z posledních. Tyto země tvoří jádro takzvané eurozóny, kde se euro používá jako jediné zákonné platidlo a Evropská centrální banka zde má na starost společnou měnovou politiku.

Zavedení eura přineslo těmto státům řadu praktických výhod, především zjednodušení obchodu a cestování. Firmy i turisté se nemusí zabývat směnnými kurzy ani poplatky za výměnu peněz, což usnadňuje přeshraniční podnikání a podporuje volný pohyb zboží, služeb i osob v rámci vnitřního trhu Evropské unie. Jednotná měna zároveň zvyšuje transparentnost cen mezi jednotlivými zeměmi, což umožňuje snadnější porovnávání nákladů na zboží a služby.

Na druhou stranu ne všechny členské státy Evropské unie euro přijaly. Mezi výjimky patří například Dánsko, které si vyjednalo trvalou výjimku z povinnosti euro zavést, a dále země jako Polsko, Česko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Švédsko, jež si ponechávají své národní měny, i když jsou z právního hlediska formálně zavázány euro jednou přijmout. V praxi však tyto státy datum vstupu do eurozóny opakovaně odkládají, často kvůli obavám z ekonomických i politických dopadů, ztráty měnové suverenity nebo kvůli nesplnění takzvaných maastrichtských konvergenčních kritérií, která se týkají mimo jiné výše inflace, veřejného dluhu, schodku rozpočtu a stability směnného kurzu.

Rozhodnutí, zda a kdy euro zavést, zůstává i nadále citlivým politickým tématem v řadě zemí střední a východní Evropy. Veřejné mínění bývá often rozdělené a debaty se točí kolem otázek, zda výhody plynoucí ze společné měny převáží nad rizikem ztráty vlastní měnové politiky. Zatímco některé státy, jako pobaltské republiky, přijetí eura vnímaly jako důležitý krok k hlubší evropské integraci a ekonomické stabilitě, jiné země zůstávají obezřetnější a preferují zachování flexibility, kterou jim vlastní měna poskytuje, zejména v obdobích ekonomických otřesů nebo krizí. Otázka rozšiřování eurozóny tak zůstává živým tématem evropské politiky i v současnosti.

Země mimo eurozónu a jejich důvody

Evropská unie dnes sdružuje dvacet sedm států, avšak zdaleka ne všechny z nich platí eurem. Eurozóna, tedy měnová unie zemí používajících společnou evropskou měnu, zahrnuje jen část členských států, zatímco zbytek si z různých důvodů ponechává vlastní národní měnu nebo se na přijetí eura teprve připravuje. Mezi země, které euro doposud nezavedly, patří například Polsko, Česko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Švédsko. Specifické postavení má pak Dánsko, které si na základě výjimky sjednané už při podpisu Maastrichtské smlouvy vymohalo trvalé právo euro nepřijmout, pokud se samo nerozhodne jinak.

Důvody, proč tyto státy zůstávají mimo eurozónu, se stát od státu liší. U některých zemí, jako je právě Dánsko, jde o politické rozhodnutí podložené výsledkem referenda, kdy obyvatelé opakovaně vyjádřili nedůvěru k odevzdání měnové suverenity Evropské centrální bance. Podobně obezřetný postoj dlouhodobě zaujímá i Švédsko, které sice formálně nemá trvalou výjimku jako Dánsko, ale prakticky se přijetí eura brání tím, že záměrně neplní jednu z konvergenčních podmínek, konkrétně účast v mechanismu směnných kurzů ERM II. Švédští voliči odmítli euro v referendu na počátku tisíciletí a od té doby se politická reprezentace k tomuto tématu nestaví aktivně.

U zemí střední a východní Evropy, jako je Polsko, Maďarsko nebo Česko, hraje roli spíše ekonomická opatrnost a obavy z ne zcela sladěného pilíře hospodářského cyklu s jádrem eurozóny. Tyto státy se zavázaly euro v budoucnu přijmout jako součást přístupových smluv k Evropské unii, avšak konkrétní termín zůstává otevřený a závisí na splnění takzvaných maastrichtských konvergenčních kritérií, tedy nízké inflaci, stabilním veřejném dluhu, přiměřenému rozpočtovému deficitu a stabilitě měnového kurzu. Česká republika dlouhodobě argumentuje tím, že vlastní měnová politika umožňuje pružněji reagovat na hospodářské šoky a že koruna funguje jako určitý stabilizační nárazník.

Rumunsko a Bulharsko jsou naopak státy, které přijetí eura otevřeně deklarují jako svůj strategický cíl, ale ekonomická realita, zejména vyšší míra inflace a nutnost dalších strukturálních reforem, jim zatím brání v naplnění všech podmínek. Bulharsko se v posledních letech přiblížilo splnění kritérií nejvíce ze zmíněných zemí a jeho vstup do eurozóny je považován za otázku blízké budoucnosti.

Celkově lze říci, že důvody absence eura v jednotlivých zemích kombinují politickou vůli, ekonomickou připravenost i historické zkušenosti s vlastní měnovou politikou, přičemž Evropská unie tento stav toleruje jako přechodné nebo trvalé uspořádání v rámci širší evropské integrace.

Schengenský prostor a volný pohyb

Schengenský prostor představuje jeden z nejhmatatelnějších výsledků evropské integrace, se kterým se běžný občan setkává prakticky na každém kroku. Když dnes projíždíme autem z Prahy do Vídně nebo letíme z Berlína do Madridu, nikoho už ani nenapadne, že by měl na hranici ukazovat pas nebo čekat ve frontě na celní kontrolu. Tato samozřejmost je však výsledkem dohody, která má za sebou téměř čtyři desetiletí vývoje a která zdaleka nekopíruje hranice Evropské unie jako takové.

Schengenský prostor totiž nezahrnuje všechny členské státy EU a naopak zahrnuje i země, které do unie vůbec nepatří. Mimo systém volného pohybu osob dlouhodobě zůstávají Irsko a Kypr, zatímco Bulharsko a Rumunsko se plnohodnotnými členy prostoru staly teprve nedávno, když byly zrušeny kontroly na jejich pozemních hranicích. Na druhou stranu se schengenské spolupráce účastní i státy mimo Evropskou unii, konkrétně Norsko, Island, Švýcarsko a Lichtenštejnsko, které s unií uzavřely speciální smlouvy umožňující jim být součástí tohoto prostoru volného pohybu, aniž by musely přijmout veškerou další evropskou legislativu.

Podstatou schengenské spolupráce je zrušení systematických kontrol na vnitřních hranicích mezi zúčastněnými státy, což v praxi znamená, že občané i zboží mohou překračovat tyto hranice bez zdržení a bez nutnosti předkládat cestovní doklady. Tato volnost se však týká pouze vnitřních hranic – vnější hranice schengenského prostoru jsou naopak střeženy velmi pečlivě a jejich ochrana je společnou záležitostí všech zúčastněných zemí. Právě proto vznikla agentura Frontex, která koordinuje ochranu vnějších hranic a pomáhá jednotlivým státům zvládat migrační tlaky.

Volný pohyb osob je jednou ze čtyř základních svobod, na nichž je Evropská unie postavena, vedle volného pohybu zboží, služeb a kapitálu. Pro občany členských států to znamená nejen možnost cestovat bez omezení, ale také právo žít, pracovat či studovat v jiné zemi unie za stejných podmínek jako místní obyvatelé. Tato svoboda výrazně usnadnila přeshraniční obchod, turistiku i pracovní migraci uvnitř Evropy a stala se symbolem toho, čím evropská integrace vlastně je.

Fungování schengenského prostoru však v posledních letech čelilo opakovaným zkouškám. Migrační krize, pandemie covidu-19 nebo bezpečnostní hrozby vedly některé státy k dočasnému obnovení hraničních kontrol, což ukázalo, že i tak zavedený systém zůstává citlivý na vnější okolnosti. Přesto zůstává schengenský prostor jedním z nejviditelnějších a nejcennějších přínosů evropské integrace, který dennodenně usnadňuje život milionům lidí a posiluje pocit sounáležitosti mezi obyvateli různých evropských zemí, ať už formálně patří do Evropské unie, nebo se k jejím hodnotám pouze přidružily prostřednictvím této jedinečné dohody o volném pohybu.

Evropská unie není jen společný trh a společná měna, ale především společenství hodnot, kde si státy navzdory své rozmanitosti uvědomují, že jednota přináší sílu, kterou by žádná z nich nedokázala vybudovat osamoceně.

Bohumil Kadeřávek

Brexit a odchod Velké Británie

Brexit zůstává i s odstupem let jedním z nejvýznamnějších mezníků v historii evropské integrace a jeho důsledky se v evropských institucích i v samotné Velké Británii projevují dodnes. Referendum, které se konalo v roce 2016, přineslo těsné, ale jasné rozhodnutí britských voličů opustit Evropskou unii, a formální odchod se pak uskutečnil na konci ledna 2020. Po tomto datu následovalo přechodné období, během něhož Británie i EU fakticky dojednávaly konkrétní podobu budoucích vztahů, a to především v oblasti obchodu, migrace a bezpečnostní spolupráce.

Velká Británie se stala první a zatím jedinou zemí, která z Evropské unie vystoupila, což celý proces učinilo bezprecedentním jak z právního, tak z politického hlediska. Evropská unie musela vytvořit zcela nový rámec pro jednání s bývalým členským státem, přičemž klíčovou roli sehrála takzvaná Dohoda o obchodu a spolupráci, která upravuje vzájemné vztahy v oblasti cel, obchodu se zbožím i regulace některých služeb. Tato dohoda sice zabránila nejhoršímu scénáři takzvaného tvrdého brexitu bez jakékoli smlouvy, přesto však přinesla podstatné změny v každodenním fungování firem i jednotlivců na obou stranách kanálu La Manche.

Pro zbývajících sedmadvacet členských států Evropské unie znamenal brexit nutnost přehodnotit vlastní pozici v mezinárodním kontextu i vnitřní fungování unijních institucí. Snížil se počet poslanců v Evropském parlamentu, změnilo se rozložení hlasovacích vah v Radě EU a bylo nutné přerozdělit i britský podíl na společném rozpočtu. Řada zemí, včetně těch ze střední a východní Evropy, musela řešit i praktické dopady na své občany žijící a pracující ve Spojeném království, kteří přišli o dřívější automatická práva volného pohybu a museli si žádat o nový pobytový status.

Brexit rovněž znovu otevřel diskusi o soudržnosti Evropské unie a o tom, jak dalece jsou jednotlivé členské státy ochotny přijímat společná pravidla výměnou za výhody jednotného trhu. Zatímco někteří populističtí politici v různých zemích unie krátce po referendu spekulovali o podobných krocích, praktické zkušenosti Británie s administrativní zátěží, obchodními bariérami a komplikacemi u hranic spíše odradily od podobných úvah jinde. Irsko, jako jediný členský stát EU se suchozemskou hranicí s Velkou Británií, čelilo obzvláště citlivé otázce takzvaného severoirského protokolu, jehož cílem bylo zabránit vzniku tvrdé hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou při zachování celistvosti jednotného trhu EU.

Dnes, s odstupem několika let, se ukazuje, že vztahy mezi Bruselem a Londýnem procházejí postupnou stabilizací, byť zůstávají křehčí a formálnější než v dobách členství. Obě strany hledají praktická řešení v oblastech jako rybolov, vědecká spolupráce nebo účast Británie na některých unijních programech, zatímco politická rétorika o návratu do unie zůstává na britské straně spíše okrajovým tématem veřejné debaty.

Budoucí výzvy dalšího rozšiřování

Proces dalšího rozšiřování Evropské unie se v posledních letech vyvíjí mnohem opatrněji a pomaleji, než si mnozí kandidátské země i samotní představitelé Bruselu před lety představovali. Na stole leží žádosti a probíhající jednání s několika zeměmi západního Balkánu, dále s Ukrajinou, Moldavskem a v teoretické rovině i s Gruzií, přičemž každý z těchto případů přináší odlišné politické, ekonomické i bezpečnostní komplikace. Základním problémem zůstává otázka, zda je unie vůbec institucionálně připravena přijmout další členy, aniž by tím ohrozila svou vlastní funkčnost. Rozhodovací mechanismy nastavené pro dvacet sedm zemí by při dalším rozšíření mohly narazit na hranice použitelnosti, zejména pokud jde o jednomyslné hlasování v citlivých oblastech, jako je zahraniční politika nebo daňové otázky.

Velkým tématem zůstává i finanční stránka věci. Přijetí nových členských států, zejména těch s rozsáhlým zemědělským sektorem nebo výrazně nižší ekonomickou úrovní, by znamenalo podstatný tlak na kohezní a zemědělské fondy. Země jako Ukrajina by po případném vstupu mohly výrazně změnit poměry v rozdělování evropských dotací, což vyvolává obavy u stávajících příjemců, včetně některých států střední a východní Evropy, které samy ještě nedávno byly v roli žadatelů o pomoc. Diskuse o reformě rozpočtových pravidel a přerozdělování prostředků tak bude muset provázet jakékoli vážné úvahy o přijetí nových zemí.

Neméně důležitá je otázka právního státu a demokratických standardů. Zkušenosti s některými současnými členy ukázaly, že samotné formální splnění kodaňských kritérií při vstupu nemusí zaručit dlouhodobé dodržování zásad právního státu, nezávislosti soudnictví či svobody médií. Evropská komise proto klade důraz na důkladnější a průběžné hodnocení kandidátských zemí, což ovšem prodlužuje a komplikuje již tak zdlouhavý proces.

Bezpečnostní rozměr rozšiřování nabyl na významu zejména v souvislosti s válkou na Ukrajině. Přijetí země, která je v bezprostředním ozbrojeném konfliktu nebo jejíž hranice nejsou plně stabilizované, představuje pro unii bezprecedentní situaci. Diskutuje se o možnosti postupné integrace, takzvaného fázovaného přistoupení, kdy by kandidátské země mohly získávat přístup k jednotlivým politikám a výhodám ještě před formálním plným členstvím.

Nelze opomenout ani vnitropolitickou dimenzi v samotných členských státech. Veřejné mínění v řadě zemí je vůči dalšímu rozšiřování zdrženlivé, což se promítá do postojů národních vlád a komplikuje hledání jednotného konsenzu na úrovni Rady. Otázka dalšího rozšiřování tak zůstává jedním z nejcitlivějších a politicky nejnáročnějších témat, které bude Evropskou unii provázet ještě řadu let, přičemž konečné rozhodnutí bude vždy výsledkem komplikovaného vyvažování mezi geopolitickými zájmy, ekonomickou realitou a schopností unie reformovat samu sebe.